K francouzským Alpám na jednu z nejdelších turnajových cest, cca 1300 km, se vypravila dvojice pardubických hráčů Barča Kulhánková, Adam Burget a hradecký Ondra Šolar. Jako řidič byl vybrán (po měsíčním přísném výběrovém řízení) Vlasta Burget a jako kouč a rezervní řidič moje maličkost. Cesta byla náročná. Zastávky jsou nevyhnutelné a ta nejdelší byla ve francouzské městečku Belford, kde jsme obdivovali krásné výhledy z pevnosti nad městem.
Poté jsem dorazili do cílového města Voiron. Město leží na úpatí francouzských Alp a je jako z pohádky. Zasněžené vrcholky Alp obklopují celé město, což pro nás, obyvatele polabské nížiny, je fascinující. Ale i vlastní město je opravdu moc hezké, ostatně jako celá Francie. V každém obchodě slyšíte „Bonne journée“ a „Merci“ s nakažlivým usměvem prodávajícího.
Naše ubytování jsem zvolil trochu dobrodružně, asi 10 km vzdálené vesničce. A dobrodružné to skutečně bylo. Po cestě na ubytko Vlastík vtipně poznamenal: „to bude v nějakém průsmyku“, všichni jsme se zasmáli a vyrazili …do průsmyku :). Už cesta trochu naháněla hrůzu, úzkou silničku lemoval prudký sráz a my prudce stoupali směr alpský ledovec :). Po průjezdu alpským „Adršpachem“ přijíždíme k trochu zalátané téměř opuštěné stodole, která se stává naším domovem na další dva dny. Když se sháníme po klíčích, paní domácí se usmívá a já začínám chápat, že od velké francouzské revoluce se zde nikde nezamyká :), protože tady není prostě nic, ani zloději :). Když zapnu všechny ty přímotopy, čekám, že se z rohu stodoly ozve rachot parního stroje, který začne vyrábět elektriku. Doufám, že účet za spotřebovanou elektřinu bude nižší než cena za ubytování. Budu i hodně zvědavej až evropská unie nařídí povinné štítky na tepelné ztráty budov, jaké písmeno vyjde na tuto stodolu, tipuji něco z konce abecedy. Další drobnou komplikací je chybějící mobilní signál. Když se paní domácí ptáme, jak se dá někam zavolat, přináší nám pevnou linku. Děti koukají na tlačítkový telefon trochu pohrdavě, ale nakonec ho chtějí všichni vyzkoušet a jsou překvapení, že to funguje :)). Myslím, že na toto ubytování hned tak nezapomeneme.
Ve čtvrtek ráno vyrážíme do haly ve Voironu, která se nachází ve sportovní komplexu a je fakt reprezentativní. Hráči se sem sjeli opět z různých koutů světa, ale většina jsou Francouzi. Jako první se pouští do boje mixová dvojice Adam a Barča. Na to, že spolu nehrají a ani tuto disciplínu moc netrénují, to vůbec není špatné a minimálně půl set jsou naprosto vyrovnaným soupeřem pro velice silný francouzký pár Matys DURU/ Eulalie SERRE. Bohužel navíc to nestačí. Jako další se do boje pouští Ondra v singlu a to s mladou Francouzkou nadějí Nathanem NGUYENEM. Začátek mu jde výborně, ale přibývajícím časem se situace začíná obracet. Nakonec je z toho porážka 21:19 a 21:11, ale los to byl vcelku dobrý a Ondra se trochu porazil sám. Další singl čeká na Adama, který hraje proti silnému francouzovi Matteovi JUSTELOVI. Bohužel tento hráč Adamovi vůbec nesedl a celý zápas tahal za kratší konec. Je z toho hladká porážka 21:5, 21:10. Do posledního singlu jde Barča. Pod zápas se bohužel trochu podepisuje zdravotní indispozice a v zápase „kdo míň zkazí“ vítězí francouzká soupeřka Lucie MECLOT. Jako poslední mohykáni nastupují do pánské čtyřhry Adam s Odrou a to s velice těžkým soupeřem, thajskou dvojicí Patcharakit APIRATCHATASET/ Eakanath KITKAWINROJ. Ještě, že nejsem rozhodčí a nemusím ty jména číst :))). K překvapení všem nedochází k drtivému tlaku soupeře, ale kluci skoro celý set vedou a zle zatápí thajské dvojici. Bohužel pár chybiček na konci setu rozhoduje o vítězství thajců. Druhý set už bohužel kontrolují trochu více a tím tento zápas vyhrávají. Ale pro kluky velká pochvala, hráli výborně. Tím naše badmintonové představení bohužel končí, ale je nutné podotknout, že hrajeme například proti nejlepším hráčům z Francie, Belgie, Španělska, Švýcarska, ale i jakýkoliv hráč z Thajska, Taiwanu, Indie nebo Anglie byl opravdu na špičkové úrovni. Všichni se už připravují v národních centrech, kde je vše skloubeno se školou a kompletním servisem a tomu už bohužel v našich amatérských podmínkách konkurovat nezvládáme.
Odměnou pro všechny (teda hlavně pro mne) měl být výlet při zpáteční cestě: Chamonix, Mont Blanc a Ženevské jezero. Ale počasí bylo ráno dost špatné, po dvou prosluněných dnech, přišel déšť a mlha. Stále jsme zvažovali jestli se na výlet nevyk…, ale Vlastík vše podržel (asi když viděl můj zoufalý výraz v obličeji) a my se drželi původního plánu. Do Chamonix (takový francouzský Špindl) přijíždíme kolem poledne a trošku se začíná vybírat, ale moc toho vidět stále není. Při procházce obdivujeme pěší zónu a pomalu se blížíme ke spodní stanici lanovky na Mont Blanc. Ten nahoře nás musí mít rád, protože těsně před odchodem se otvírá nebe a my si úžasem koukáme na nejvyšší horu Evropy, která na nás pokukuje mezi mraky. Jupííííí. Další krátkou zastávkou je Ženevské jezero, které obdivujeme z městečka Motreaux na jeho úplném konci. Opět nádhera, navíc asi po 10 přeháňkách se opět ukázalo sluníčko. Děkujeme.
Cesta sem je sice náročná, ale opravdu za to stojí. Zase jsme posbírali spoustu badmintonových zkušeností a omrkli nějaké ty krásy Francie. Děkuji Vlastníkovi za bezchybné řízení, Kamilovi za zapůjčení většího vozu, dětem gratuluji k předvedeným výkonům a za reprezentaci oddílu, města a České republiky. Au revoir. MK.
